První soutěžní povídka
Povídka od Tokynky
***
Bloody Tears
Všechny příběhy,jež se vypráví již od počátků civilizace, mají svůj začátek i konec,stejně jako tento.Někdy se příběh uzavře strašlivou tragedii,plnou krve a slz,ale nebudeme předbíhat.Vrátíme se do času,kdy to všechno teprve začalo být zajímavé.Abyste pochopily lidskou psychiku,musíte pečlivě naslouchat.Každá událost,má své vysvětlení a pokud budete dávat dobrý pozor,možná se stane,že konečně porozumíte.Lidská mysl je záhada,stejně jako duchové,kletby a jiné nadpřirozené úkazy.Pro ty však existují konspirační teorie,jež se je aspoň zdánlivě pokoušejí vysvětlit.Zatímco chápaní člověka jako takového je stále obestřené sametovou rouškou tajemství.Ani ti nejlepší a nejinteligentnější,nedokáží vysvětlit,proč před nedávnem laskavý člověk,jež by ani mouše neublížil,povraždí všechny své přátele,nevyjímaje nedávno přistěhovaného chlapce.Co ho donutilo,vrhat jejich vnitřnostmi po místnosti jako pokerovými žetony?Proč bez slitování stínal hlavy a nechal krev roztékat se po dřevěných parketách jako purpurovou záplavu smrti?
Opravdu je na vině ten „mírumilovný“ člověk,nebo za vše vděčíme hloupým vtípkům a hrůzné kletbě?
***
„Keiichi-kuun“rozkřikla se na chlapce drobná dívčina s vlasy barvy spadaného listí.Ten jí věnoval jen letmý úsměv a zastavil se aby ho mohla doběhnout.
„Dobré ráno Reno-chan“kývnul jí na pozdrav a ona se jen zvesela zazubila.
„Víš už o obřadu česání vlny?“Hnědovlasý hoch se k ní se zájmem obrátil.
„Popravdě ne“pokrčil rameny“ O co jde?“
Děvče zasněně obrátilo tvář k nebi.“Říká se,že společně s vlnou po proudu řeky odchází i lidská trápení a hříchy,je to něco co nás po těžkém roce oprostí od starostí“dokončila,ale nežli stačil Keiichi něco říct,vychrlila se na něj hromada otázek.
„Půjdeš s námí??Musíš,Rika-chan se na obřadu částečně podílí.Moc ráda by tě tam viděla.Půjdeš,že jo??Jo?“chlapci nezbývalo nic jiného než přikývnout.
V podobném duchu,probíhala debata i nadále a ve škole to nebylo jiné.Rena měla prostě stále co říct,což Keiichiho trochu štvalo od doby co nezavřela pusu.
Když se po vyučování sešli před školou a společně odcházeli domů,nabrala debata nového-ne zrovna optimistického-směru.
„Holky??“zavrčel najednou jejich kamarád když procházely okolo prostorů,kde by se nebýt velkého neštěstí v dnešní době nacházela přehrada.Dívka s vlasy zelenými jako čerstvá tráva na něj pohlédla.
„Co víte o Oisharově kletbě a těch vraždách na projektu hráze?“zeptal se jich bez okolků a zastavil se když zjistil,že ani jedna z nich ho dále nenásleduje.
Mion zvedla hlavu a najednou vypadala úplně jinak.Její,dřív velké,dokořán otevřené oči plné radosti,se z vteřiny na vteřinu staly chladnými a odměřenými.
„V Hinamizawě se toho říká hodně,nevěř všemu co ti kdo nakuká“zasyčela,jako kobra připravená zaútočit.Vzduch se okolo nich tetelil jako by i on vyčkával co nastane.Keiichi naprázdno polknul a opatrně přitakal,v tu chvíli jako by se vše vrátilo do normálu.Rena i Mion se začali smát a vesele o něčem štěbetaly.Tohle se v poslední době stávalo často,hoch to přikládal za vinu pubertě.Holky už jsou prostě někdy takové,říkával si,ale ani to mu nezabránilo nad událostmi přemýšlet.
Netrvalo dlouho a každý z nich si šel vlastní cestou domů.Dnes večer,byl Svátek česání vlny a proto se každá pečlivě připravoval tak brzo,jak jen to bylo možné.I Keiichimu bylo dovoleno,jít se z kamarádkami na to představení podívat.Před osmou vyrazil.S Renou,Mion a Satako,byly domluveni o půl deváté u přehrady.Chlapec tam dorazil jako poslední,všichni ho už netrpělivě vyčkávali a jakmile se dostavil pokáraly ho za pozdní příchod.Celou cestu až k řece mu pak nedali pokoj.Dobrá nálada panovala i během vystoupení a po celou noc,všichni si to užívaly.Keiichiho překvapilo,jak obrovské množství lidí přišlo.Když už bylo po všem, jejich neúplná partička se vytratila do lesa a chystala malé překvapení.
***
Modrovlasá dívenka,stále oblečená do svátečního kimona kráčela po prachem poseté cestě vstříc temným stínům korun stromů.Nebyla strašpytel,to opravdu ne,většinou měla pro strach uděláno,ale celá tahle zlověstná atmosféra jí naháněla husí kůži.
„Haloo?Kde jste??“zaskučela tak tiše,jako by se bála vlastního hlasu.Tohle je vážně absurdní čeho se tady bojí?Asi už začíná být paranoidní.Prodrala se hustým porostem až doprostřed lesa,na malou mýtinku.Nervózně se rozhlížela,jako by čekala,že na ni každou chvíli odkudsi vyskočí něco krvelačného.Sesunula se na kolena k zemi a složila si hlavu do dlaní,byla naštvaná,že jí tady ostatní nechali samotnou.Až se k nim vrátí,řádně jim vyhubuje.
V tom odkud si z lesa,zaznělo táhlé zavití,následované šustěním keřů.Ustrašeně pohlédla do místa,odkud se zvuky ozývaly a tiše zapištěla.Zpoza kmenů vystoupila nejasná postava.Rika na ni zaostřila a roztřeseným hlasem zavolala.
„Kdo jste??“
Obrys se stále přibližoval,a jakmile vystoupil na pobledlé světlo měsíce,dívce se zastavilo srdce.Krve by se v ní nedořezali,na rozdíl od toho,už ne moc živého co stálo před ní.
„Mion….?“zaštkala tiše holčička a přimknula si ruce k hrudi.To co z její kamarádky zbylo,stálo přímo naproti ní,takže litry krve v záři posla noci jasně pableskovaly.Zelené vlasy nasákly karmínem a v prázdných očních důlcích,se při bližším zkoumaní – o což by asi moc lidí nestálo- daly zpozorovat chomáčky šedavé,mazlavé hmoty.Vítr jako by přestal foukat,nebylo slyšet nic,kromě pravidelných zvuků tříštění kapek krve o zčernalou zem.
Pozůstatky Mion –což znamenalo hlavu,jež postrádala zelené bulvy,kterými by dokázala vnímat okolní svět,jednu nohu,ruku vyrvanou v loketním kloubu visící jen na tenoučkých cévkách a hromadu vyvržených vnitřnostech jež si dívenka snažila pahýlkem zastrčit zpátky do břišní dutiny- přepadly do předu jako pytel brambor a bez hnutí zůstaly ležet vedle třesoucího se těla její blízké přítelkyně.
Rychle se od ní odvrátila a vyzvracela celý obsah svého žaludku do trávy.Měla pocit,že s jídlem ze sebe tlačí i srdce.Tváře jí skropily slané slzy zoufalství.Po hubených nožkách se rozběhla pryč a na návrat ani nepomyslela.Utřela se nudly,jež se jí objevila u nosu a s prázdnotou uvnitř utíkala dál.Chtěla se dostat pryč,ale po několika minutách zběsilého úprku jí došlo že se ztratila.Všechno okolo ní se stále opakovalo jako v bludném kruhu bez východu.
Past,musí být jen tak velká
aby se do ní oběť chytila..
Otáčela se dokola,jako by doufala že se jí zjeví tajemné dveře,jež jí odvedou pryč z tohohle pekla.Zkoumala pohledem každý strom,když na jednom spatřila podivné tvary,rozhodla se jít blíž.Myslela,že horší to už být nemůže.Omyl!
Když došla přímo pod rozložitou korunu,na tvář jí dopadlo pár kapek čehosi.Setřela si to z čela a prst nastavila k nebeské záři,jež se z nebe snášela jako pavučina snů.Vydala ze sebe podivné zachrčení,jakmile jí noc odhalila svá tajemství a ona spatřila na jedné z větví nabodlou mrtvolu.Jeho oči byly doširoka otevřené a zorničky zúžené v tenoučké škvírky.Z obrovské rány v jeho útrobách se sypaly natržená střeva,jako lýkové lano.Lesem se jasně rozléhal Ričin dětský křik.Odrážejíc ho duté dřevo,se vracel v zlověstné ozvěně.Ustoupila a narazila do něčeho,měkkého a vlhkého.Natáhla dozadu ruku a stiskla,cítila jak jí to pulzuje v dlaních,pravidelně jako tlukot…srdce!
Její nevěřícně vytřeštěné oči se zaměřily na zbytky blonďáté holčičky Satoko,jež jí byla tak blízká.Vyrůstaly spolu a teď tu stojí a rukou šmátrá v jejím krevním oběhu.
Rika pohlédla na svou purpurovou dlaň a něco se v ní hnulo.Všechno tohle psychické trápení skoro překročilo určenou hranici,mezi lidstvím a šílenstvím jež byla,zvlášť u ní,dost křehká.
Co byste dělali vy?
kdybyste našli všechny..
své přátele brutálně zavražděné?
Všechny…?!
Mezi listovým začaly prosakovat kapky deště,jež se míchaly s krví a blátem na drobném těle jediné živé dívky v okruhu jednoho kilometru.Plazila se po čtyřech,na nic víc už neměla sílu,svaly v jejím těle ochably,jediné co jí hnalo kupředu byl pud sebezáchovy.Díky tomu,že opravdu lpěla na svém životě se dostala až k hlavní silnice,kde se bezvládně svalila do příkopu.
***
Když se probrala,byla promrzlá na kost a vyděšená jako nikdy.Nechápala jestli to vše co včera viděla byl jen výplod její fantazie,ale tuhle troufalou teorii vyvrátily stopy karmínu po celém povrchu její tváře a rudé fleky na svátečním kimonu.Ztěžka se postavila na nohy a rozešla se po krajnici do města,nemohla být daleko.Když obcházela jednotlivé Hinamizawské bloky,lidé se před ní schovávaly jako se bály,že je šílenství,jež jí čišelo s očí nakažlivé.Kráčela dál a její vyhublé prsty kopírovaly linie špatně omítnutých zdí.Cíl byl naprosto jasný.Renin dům…
***
Špatně promazané dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely a dovnitř vešla holčička,jejíž obličej úplně ztratil barvu.Růžovoučkou pleť vystřídala mrtvolná sinalost.Její kroky se v bytě ozývaly jen vzdáleně,jako by přicházeli z jiné strany vesmíru.Pak,když se postavila tváří v tvář člověku,jehož nenáviděla se zastavily.
Vzhlédla, v rukou svírala zrezlé kladivo,jež našla volně se povalovat na ulici.
„Byla si to ty!Zabila si je!Naše přátele..Jak jsi mohla???“zakřičela přízračným hlasem.Nedala Reně ani šanci vyslovit slova obrany a rozmáchla se.Cákanec krve,smíchaný s mozkomíšní hmotou ohodil bledou stěnu.Bušila do ní železem tak dlouho,dokud se rozdrcené končetiny nepřestaly cukat,poté se postavila.Prohlédla si své dílo a hlasitě se rozesmála.Nebyl to projev radosti,ani něco takového vzdáleně nepřipomínal.Z jejího tonu čišelo čiré šílenství a smrt.
Podpatky o dubovou podlahu chvilku klepaly,ale poté se bytem rozlehlo ticho.Rika se obrátila aby se příchozímu vysmála do tváře,ale namísto toho ztuhla.To co spatřila,by nečekala ani v nejhorším snu.
Všichni její přátelé jež viděla v lese, stály vedle sebe vyrovnaní jako ovečky a živý!Modrovláska stiskla kladivo.
„Vy jste mrtvýý“její ústa se roztáhla v posměšný a nevěřícný úšklebek.Všichni ti,co jim věřila stály tiše,ani nedutali,jen jejich hrudníky se pravidelně zvedaly v zrychleném rytmu strachu.Rika se k nim rozešla,couvaly ale co to bylo platné?Ona byla blázen.Mlátila je až z nich nezbylo nic víc než krvavé fleky.
Pomalu kráčela bytem a potutelně se usmívala.Pohled jí padl na růžový dopisní papír jež ležel na stole.Sevřela ho v dlani.Úhledné písmo jí oznámilo něco,co rozhodně nechtěla vědět.
Milá Riko-chan.Doufáme,že po tom včerejšku nejsi moc vystrašená.Víme,že to byl hrozně hloupý nápad,ale nečekaly jsme že zareaguješ takhle.Všechno to bylo jen narafičené.Určitě ti to vynahradíme a opravdu nás to mrzí.Asi to i na tebe bylo moc velké sousto.Těšíme se na dnešní výlet.
Tvoji nejlepší přátelé:Keiichi,Rena,Satoko a Mion.Při obřadu česání vlny si byla skvělá,nemohly jsme z tebe spustit oči.
PS:Jsi nejlepší člověk,jakého jsme poznaly,máme tě moc rádi.
Komentáře
Přehled komentářů
whohahahahahaha to byla super povidka-miluju psychopaticke povidky XD(BYLA VAŽNE ŠÍLENA XD)
XDXDXD
(suzu-chan, 5. 5. 2009 21:16)Teda Toky , už to čtu po druhé ( po prvé jsem to četla před nějakou dobou u tebe ) a je to furt takový .... nenapadají mě slova , ale dost dobrý to je .
www.hicumarixanime.blog.cz
(Tokyshka.chan, 30. 4. 2009 18:39)Aigato :) A jinak mužu se zeptat kdy začne hlasování? :)
+sbírá oči po podlaze+
(Mono-chan, 30. 4. 2009 17:49)Ty jo, to je hustý. +nemá dostatek jiného vyjádření, došly jí slova+
...
(terkic, 30. 4. 2009 16:27)*ještě teď je v šoku* bylo to sice dosti brutální, ale moc hezky napsané, byla to fak senzační povídka:)
x3
(zakuro, 17. 4. 2012 16:33)